Polsko-ukrajinské vztahy: úspěšný model řešení etnických problémů?

V perspektivě středovýchodní Evropy hrají velmi podstatnou roli vztahy mezi jednotlivými národy žijícími v tomto prostoru. Zvláštní místo tu zaujímají vztahy zatížené obtížným historickým dědictvím.

Lubomír Kopeček

Zdroj: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=140

V perspektivě středovýchodní Evropy hrají velmi podstatnou roli vztahy mezi jednotlivými národy žijícími v tomto prostoru. Zvláštní místo tu zaujímají vztahy zatížené obtížným historickým dědictvím. Je možno zmínit poměr mezi Maďary a Slováky, Chorvaty a Srby nebo Poláky a Rusy. Specifickým vývojem potom prošlo soužití Poláků a Ukrajinců. Po roce 1989 se pokusily politické reprezentace obou národů o nastolení nového modelu vzájemných vztahů. Úspěšností tohoto pokusu po deseti letech se zabývá tato stať.

Historický pohled

Soužití Poláků a Ukrajinců byl v průběhu dějin velmi složitý a často nepřehledný řetězec vzájemného stýkání a potýkání, ne nepodobný tomu, jaký je nám důvěrně znám z historického soužití Čechů a Němců. Nelze pochopit současnou situaci, bez alespoň základní znalosti dějů, které se v minulosti odehrály. Je příznačné, jak píše polský historik Andrzej Ziêba, že snahou řady dnešních polských i ukrajinských politiků je distancování se od společné historie a strach z jejího připomínání.[1]

Důvody snahy zapomenout přesně vystihuje následující citát jiného tentokráte ukrajinského historika Mikolaje Sivického: "Poláci po dlouhá staletí utiskovali Ukrajince, a když útisk dosáhl vrcholu Ukrajinci masakrovali Poláky. Opláceje stejnou mincí, Poláci vraždili Ukrajince. Tím pádem se sousedské vztahy staly tragédií obou národů." [2]

Kořeny nepřátelství sahají do 17. století, kdy velká část dnešního území Ukrajiny patřila Polsku. Polský náboženský a sociální útisk vedl k řadě povstání. Andruševským mírem v roce 1667 pak byla Ukrajina rozdělena mezi Rusko a Polsko, což stabilizovalo situaci až do období parcelace Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko na konci 18. století.

Na začátku 20. století byli Poláci a Ukrajinci společně součástí dvou státních útvarů: Rakousko-Uherska a Ruska. Postavení v obou z nich se značně lišilo. V Rakousku-Uhersku žili Poláci s Ukrajinci v Haliči, která měla v rámci říše jistou míru autonomie. Vedoucí pozici ve všech důležitých haličských institucích zaujímala polská politická elita převážně aristokratického původu. Byla vzdělaná a těšila se všestranné podpoře z Vídně. Své nadřazené postavení využívala k polonizaci národnostně značně indiferentního obyvatelstva, které se teprve začínalo nacionálně vyhraňovat. (Značná část obyvatel se ještě v prvních desetiletích 20. století národně neoznačovala a hovořila o sobě jako o "místních", tj. "tutejszych".) Ukrajinsky mluvící rolnické obyvatelstvo žilo převážně ve východní části země. Ukrajinská politická elita byla početně velmi slabá. Chyběla jí silnější vrstva inteligence. Stejně tak se Ukrajincům nedostávalo nižších a středních škol (nemluvě o univerzitě). Podle sčítání lidu v roce 1910 hovořilo 58,5% obyvatel Haliče polsky a 40,2% ukrajinsky. Nicméně v případě Rakouska se dá hovořit o právním státu s určitou mírou demokracie. I díky tomu se právě toto území stalo ohniskem ukrajinského národního obrození a bylo proto nazýváno ukrajinským Piemontem. [3]

V carském Rusku naproti tomu vládly výrazně odlišné podmínky. Postavení obou etnik zde bylo dost podobné a chybělo preferování jedné komunity ze strany centrální vlády. Obě byly postiženy odnárodňovacím rusifikačním tlakem a pronásledováním národních aktivistů. O politických právech se také nemá cenu příliš zmiňovat - žádné neměly.

První světová válka změnila situaci. Dvě ukrajinské republiky, které vznikly v letech 1917 - 1918 (jedna v Haliči, druhá v části bývalého ruského impéria obydleného Ukrajinci), příliš dlouho nepřežily i díky polským vojenským akcím. Navíc polské úsilí bylo zaměřeno na obnovu polské hranice co nejdále na východě. S tím se snahy Ukrajinců o vlastní stát musely nutně dostat do rozporu. Sovětsko-polská válka, která skončila teprve v roce 1921, stanovila podobu nové hranice mezi Polskem a SSSR tak, že rozdělila Ukrajinu mezi oba státy. Politiku polského státu uplatňovaná vůči Ukrajincům tvořícím nejpočetnější menšinu s více než 5 milióny příslušníky lze stěží označit za tolerantní. Sliby Polska dané dohodovým Spojencům ohledně autonomie Ukrajincům se nikdy nenaplnily. Násilná polonizace, doprovázená persekucí jakýchkoliv projevů ukrajinské národní příslušnosti vedla k protireakcím. Jen v letech 1929-30 provedlo ukrajinské podzemí 2 200 teroristických akcí. Neúspěšně se mimo jiné pokusilo o likvidaci zakladatele polského státu J. Pi³sudského (1921) nebo prezidenta S. Wojciechowského (1924). Úspěšné bylo naopak při atentátu na ministra vnitra B. Piareckého (1934). Právě v tomto období nabývá na síle tzv. ukrajinský integrální nacionalismus, jehož hlavním nositelem se stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a za druhé světové války její vojenská složka Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Cíle integrálního nacionalismu lze stručně vyjádřit následovně: vytvoření Ukrajiny jako národního, etnicky čistého státu Ukrajinců vedeného silným vůdcem, jehož autorita bude neomezená. [4]

Druhá světová válka znamenala konec nezávislého polského státu. Německo 1. září 1939 přepadlo Polsko. SSSR po 17. září 1939 obsadil východní oblasti Polska v rámci "ochrany obyvatel a osvobození ukrajinského a běloruského lidu", jak to charakterizovala sovětská propaganda. Situace Ukrajinců byla komplikovaná. Většina ukrajinských nacionalistů přivítala zářijovou porážku Polska. Po přepadení SSSR se 30. června 1941 ve Lvově (v té době už obsazeném Němci) rozhodla skupina nacionalistů vedená S. Banderou vyhlásit nezávislost Ukrajiny. Nacisté ovšem pro ně neměli příliš pochopení a vládu nového "státu" v čele s Banderou deportovali do koncentračního tábora. To znamenalo konec nadějí části Ukrajinců, že se od Němců dočkají nezávislé Ukrajiny. OUN pak přešla do ilegality a postupně si vytvářela vlastní bojové jednotky (UPA) a zahájila boj jak proti Němcům, tak proti sovětským jednotkám.

...

Více čtětě na http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=140.

Zdroj: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=140

 

 

Zpět

Unian

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace