Kronika pravoslavné církevní obce v Rumburku

Počátky Pravoslaví v naší oblasti jsou spojeny s repatriací volyňských Čechů zpět do vlasti v roce 1947. Většina z tehdy zhruba třiceti tisíc přesídlených se hlásila k Pravoslaví a byla umístěna především do odsunem uprázdněných pohraničních okresů, včetně okresů Rumburk, Nový Bor, Česká Lípa a Doksy. Je třeba poznamenat, že nařízením politické moci v tehdejším Československu neměli volyňští Češi nikde přesáhnout hranici desetiny obyvatelstva.

Již v letech 1948 až 1949 byly v oblasti konány pravoslavné bohoslužby i bez řádné organisace církevního života. Prvním duchovním zde působícím byl důstojný otec Michail Zumr, volyňský Čech žijící ve Verneřicích na Děčínsku. Ten konal bohoslužby jednak v Císařském u Šluknova[1], jednak v Rynarticích. Zde se sloužilo v bývalém hostinci obývaném rodinou volyňského Čecha Václava Schovánka a jeho ženy maloruského původu Dominiky. Služby zde probíhaly jednou měsíčně až do roku 1954, kdy se Václav Schovánek odstěhoval[2].

V letech 1950 až 1951 vykonávali treby v oblasti také otcové Josef Leixner z Desné a Jan Tichý z Litoměřic, oba čeští konvertité k Pravoslaví a někdejší spolupracovníci světitele-novomučedníka Gorazda (Pavlíka).

Skutečným organisátorem farnosti byl ovšem František Ludvík, ve křtu Vladimír, rodák z Přední Lhoty na Poděbradsku, bývalý legionář, který se v Rusku oženil a pod vlivem své ženy Paraskevy se stal pravoslavným. V letech 1948-1949 si vyžádal na všech národních výborech seznamy osob pravoslavného vyznání. Byl také členem eparchiální rady a dokonce svého času i předsedou MěstNV v České Lípě. Z jeho iniciativy se uskutečnilo 2.března 1952 ustavující shromáždění českolipské farnosti pro výše zmíněné čtyři soudní okresy v budově Jiráskova divadla v České Lípě za účasti 38 věřících.

Na tomto shromáždění seznámil bratr Vladimír Ludvík všechny přítomné se stavem pravoslavné církve v Československu i na Českolipsku. Do laických orgánů farnosti byli zvoleni: Josef Srkal, Josef Pazderník, Igor Stefanovský, Michail Dzjuba, Jaroslav Šatava, Antonie Šléglová, Vladimír Ondráček, Antonie Krejcarová, Marta Hudáková, Jan Srkal, Halina Durčáková, Věra Veberová, Vladimír Pazderník, Irena Kliglová, Vasil Koval a Stefan Kuzjo. Z tohoto seznamu můžeme také usoudit na etnickou skladbu farnosti - přibližně ze 2/3 byla tvořena volyňskými Čechy, z 1/4 Rusíny z východního Slovenska a Podkarpatí, zbytek tvořili věřící z jiných oblastí dnešní Ukrajiny (Halič, Kyjev) příp. bývalí legionáři.

[1]    Bohoslužby byly konány v bývalém mlýně na západním okraji Šluknova při rozdvojení silnic na Císařský a Lipovou. Objekt později vyhořel a dnes je z něj patrný pouze náhon.

[2]    Bohužel, tento objekt již nebyl na sklonku 90.let schopen identifikovat ani poslední žijící pamětník těchto služeb, satrosta obce bratr Jiří Pazderník.¨

Stručná  historie Strážného vrchu 

Se vznikem první sakrální stavby na Strážném vrchu je spojena legenda o bratrovraždě, k níž došlo na tomto místě (Hutbergu) v době třicetileté války, během srážek vojsk lužického Šestiměstí se Švédy. Na památku této tragické události zde byla jedním z měšťanů zbudována dřevěná kaple. Ta byla v letech 1722-25 nahrazena kamennou stavbou postavenou péčí kněžny Kristiny Terezie z Lichtenštejnu (viz erbovní kámen v severozápadním rohu budovy). Původně římsko-katolická kaple sv. Jana Křtitele je tak vedle mostu přes Mandavu, Lorety a některých částí bývalého zámku jednou ze čtyř nejstarších kulturních památek Rumburku a nejstarším trvale obývaným objektem ve městě a okolí. 

Kaple svatého Jana Křtitele dokončená roku 1725 sloužila církevním účelům až do roku 1783, kdy byla v rámci josefínských reforem odsvěcena a prodána místnímu židovskému obchodníkovi Solomonovi, který z ní učinil větrný mlýn a posléze hospodu (viz dodnes dochované mlýnské kameny při objektu). K této době se váže s místem další tragická událost - Solomonův tovaryš údajně spáchal ve věži mlýna sebevraždu oběšením. Vrch byl tehdy zcela odlesněn, jak svědčí dobové rytiny. 

V roce 1845 byl objekt odkoupen skupinou místních měšťanů a předán opět k církevnímu užívání. Při této příležitosti byla zbudována křížová cesta s centrálním křížem a přilehlou lipovou alejí (jasan ztepilý v pozadí presbytáře je vysazen již v roce 1725, při svěcení kaple). 

Následovalo 100 let církevního využívání objektu. Po II.světové  válce, po odsunu německé menšiny, byl objekt předán do užívání pohraniční stráži a byl devastován. V roce 1952 byl učiněn první pokus pravoslavné církve o získání objektu do své správy, avšak bez úspěchu. Podařilo se to až o pět let později. Objekt je vlastníkem, římsko-katolickou církví, předán pravoslavným na 99 let s právem opce na dalších 50 let. Tehdejší představený místní pravoslavné farnosti, otec Andrej Kolomacký, se ujímá oprav zcela zdevastovaného objektu, ačkoli je již pokročilého věku (61 let). Stráví zde posledních 24 let svého výjimečného života. Na sklonku 70.let je objekt v uspokojivém stavu, plně využíván zdejší pravoslavnou obcí. 

Po zesnutí  otce Kolomackého 13.února 1980 zde ještě do roku 1990 bydlí  jeho syn Daniel, obec ale nemá stálého kněze. Od března 1990 je objekt zcela prázdný a je devastován. Vymírající pravoslavná farnost, složená především z volyňských Čechů, již nemá sílu objekt udržovat. Teprve v září 1998 je k obci ustaven po 18ti letech stálý kněz a od srpna 1999 je objekt opět trvale obydlen.

Kronika církevní obce (parish chronicle) - NOVÉ! (průběžně doplňováno)

Zdroj: http://www.pravoslavirumburk.cz/historie/

Archimandrita Andrej (Kolomacký)

*8.2.1896   +13.2.1980 

     Archimandrita Andrej (Kolomacký) se narodil jako Vsevolod Kolomackij 8.února 1896 nedaleko Kyjeva v rodině zbožného chrámového žalmisty jako nejmladší z pěti dětí.

Od dětství navštěvoval chrám a získal tak hluboký vztah k pravoslavné bohoslužbě. Pravděpodobně v roce 1909 dílem na přání tatínka, dílem na základě vlastního odhodlání sloužit Bohu jako kněz, nastoupil chlapec na duchovní učiliště v Kyjevě-Podolí.

Nebylo mu však Bohem dopřáno učiliště dokončit. 1.srpna 1914 byla v Rusku vyhlášena všeobecná mobilisace a teprve osmnáctiletý Vsevolod se hlásí jako dobrovolník do armády. Byl vždy vychováván v tradiční lásce k Panovníkovi, monarchickému zřízení a vlasti.

Armádní komise jej však nepřijala. Jako důvod byla uvedena zásadní vada zraku - Vsevolod byl od dětství silně krátkozraký, měl na obou očích jedenáct dioptrií. V roce 1916 se začaly v Rusku formovat takzvané Československé legie, jednotky z vojáků české a slovenské národnosti, kteří dezertovali z rakouské armády. Do těchto legií byl panslavisticky smýšlející mladík přijat.

S čsl. legiemi pak bojoval až do roku 1919. V bojích byl celkem sedmkrát raněn a obdržel celou řadu vyznamenání. Po odchodu legií se Vsevolod Kolomackij připojil k Dobrovolnické („Bílé") armádě generála Děnikina. Po porážce této armády Rudými byl pak v srpnu 1920 evakuován jako mnoho dalších z Krymu do Gallipoli v Malé Asii a poté do Rumunska a protože mu hrozila repatriace do Sovětského Ruska, přešel ilegálně hranice do Československa.

     Zde v roce 1922 získal velmi rychle československé občanství a stal se důstojníkem československé armády v Mukačevě. Avšak vojákem být nechtěl, toužil po kněžské službě.

Svou službu se zbraní v ruce vždy chápal jako dějinami předloženou výzvu mimo svou vůli. S pomocí Červeného kříže se mu podařilo dostat do Československa z Charkova svou snoubenku Jelisavetu Vlasenko. V roce 1923 se žení a v lednu 1924 je archiepiskopem Venjaminem (Fedčenko) vysvěcen na diákona a posléze na kněze. Odchází jako mladý duchovní do malé vesnice Russkoje u Mukačeva.

     Jako téměř všude na Podkarpatské Rusi té doby, mají  i v této vsi ti, kteří se rozhodli vrátit se k Svatému Pravoslaví z Unie, potíže s úřady. Ačkoli třeba i celá ves přešla zpět k Pravoslaví, chrámy zůstávaly v držení „řecko-katolické" církve. Na pozadí těchto potíží se mladý otec Vsevolod rozhodl ve vsi Russkoje postavit malý dřevěný chrám pro své věřící.

Hrubá stavba byla hotova za čtyři dny! Zpráva o mladém knězi se roznesla po okolí. V nejbližších letech staví v okolních vsích dalších pět chrámů. První z nich v obci Rakošino je dnes hlavním chrámem mužského monastýru Přesvaté Bohorodice. Mezitím však otce Vsevoloda postihla těžká životní zkouška.

V roce 1927 umírá mátuška Jelisaveta i dcerka Klavdije a otec Vsevolod zůstává sám s malým synem Danielem.

     Nezlomen touto zkouškou, pokračuje ve své službě Bohu. Staví  další chrámy, mezi jinými i kathedrální chrám v Užhorodě, na Podkarpatské Rusi celkem osmnáct církevních staveb (v letech 1926-38). V roce 1933 se o mladém knězi doslechl i svatý novomučedník biskup Gorazd, jehož mladá misijní eparchie měla tehdy v Čechách a na Moravě pouze dva chrámy.

S požehnáním srbského biskupa mukačevského Serafíma odchází otec Vsevolod na Moravu a staví zde během třicátých let a na počátku let čtyřicátých ve střední Evropě jedinečný soubor sedmi čistě pravoslavných zděných chrámů, z nichž nejvýznamnější je kathedrála v Olomouci. Otec Vsevolod Kolomacký se tak stává skutečným apoštolem Pavlem západních Slovanů a jejich osvětitelem, pravou rukou svatého biskupa Gorazda.

     Druhá  světová válka přinesla českému národu i jeho pravoslavné  církvi nesmírné utrpení. Část pravoslavných křesťanů  se otevřeně zapojila do odboje proti německé fašistické  okupaci.

Parašutisté vyslaní exilovou londýnskou vládou našli po vykonání atentátu na říšského protektora R.Heydricha útočiště v kathedrálním chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Praze. Po prozrazení úkrytu byl vladyka Gorazd a kněží kathedrály otcové Petřek a Čikl s příbuznými popraveni, všichni kněží posláni do Němec-ka na nucené práce, eparchie vladyky Gorazda rozpuštěna a její majetek zabaven.

 Také otec Kolomacký je poslán do Německa, ale po roce je vrácen do Prahy kvůli špatnému zraku. V Praze pak koná pod hrozbou trestu smrti tajné pravoslavné bohoslužby a v roce 1945 se také činně účastní Pražského povstání proti Němcům. S katakombním obdobím pražským v letech 1943-45 je také spojena jedna kuriosita života otce Andreje - ač poloslepý, pracuje jako kreslíř a animátor ve filmových studiích a stal se spoluautorem vůbec prvního animovaného českého filmu "Svatba v Korálovém moři".

     Po skončení války přijímá otec Vsevolod mnišství  v legendárním ruském monastýru v Ladomírové na Slovensku se jménem apoštola Ondřeje, osvětitele Slovanů. Do roku 1948 ještě staví několik velkých zděných chrámů, např. v Medzilaborcích, Stakčíně a Prešově na Slovensku a v Kroměříži na Moravě.

 Stává se také duchovníkem semináře nově otevřené theologické fakulty v Prešově a blízkým spolupracovníkem metropolity pražského Jelevferije, tehdejšího prvohierarchy pravoslavné církve v Československu.

V roce 1952 však i na něho dopadlo nepřátelství nového komunistického režimu - je zbaven všech funkcí na fakultě v Prešově i v eparchii a poslán do malého města na severu Čech, 1 km od německé hranice, do Rumburku.

 Zde žije 5 let po domech věřících, bez vlastního domova, pronásledován tajnou policií a pomluvami, v letním období pak pomáhá upravovat po celých Čechách bývalé katolické, starokatolické a evangelické kostely pro potřeby pravoslavné církve (nové chrámy se již v 50.letech stavět nesměly). Až v roce 1957 získává zpola zničený bývalý poutní katolický kostelík s farou na Strážném vrchu za Rumburkem.

 Jako 61letý chrám i faru zcela opravuje. Stráví zde posledních 23 let svého bohatého života. Až do roku 1977, tedy do svých 81 let, jezdí po celém bývalém Československu a staví, opravuje, buduje ikonostasy, dělá ikonografickou výzdobu chrámů. Sám říkával: „Mým monastýrem je celé Československo."

 Za svůj život tak pomohl zbudovat neuvěřitelných 90 pravoslavných chrámů, z nichž téměř 20 bylo zcela jeho dílem, od projektu a výběru místa až po svěcení křížů a zvonů na chrámu.

     Když  archimandrita Andrej (Kolomacký) 13.února 1980 zesnul v Pánu, ztratila v něm Pravoslavná církev v Československu jednu ze svých největších postav sahající až k hranici svatosti. Odešel skutečný novodobý apoštol, člověk, který mohl svědčit o Kříži Páně - prošel třemi válkami, byl mnohokrát raněn, ve svých 24 letech ztratil vlast, o několik let později ovdověl a přišel o dceru, byl vězněn a mučen Gestapem i komunisty.

Během svého života úzce spolupracoval nebo se setkal s mnoha svatými - svatým novým mučedníkem biskupem Gorazdem, svatým novým mučedníkem Dositejem, metropolitou záhřebským, ctihodným Justinem Popovičem, ctihodným Aleksijem Karpatoruským (Kabaljukem) a dalšími.

Zanechal po sobě 90 pravoslavných chrámů, z nichž velká většina dodnes slouží pravoslavné Církvi. Přes své utrpení nebyl zahořklým člověkem, do posledních dní byl neuvěřitelně vitální, pracoval i osmnáct hodin denně na stavbách, často o chlebu a vodě, temperamentní, vynikající vypravěč a obdivovatel Dostojevského, přesvědčený monarchista, který předvídal pád komunismu, výborný znalec liturgické praxe, opravdový pravoslavný kněz a mnich.

 Ačkoli neměl potřebné vzdělání, nebyl architektem, stavebním inženýrem, neměl výtvarné vzdělání, zvládl vše, co bylo zapotřebí k životu Církve - stavěl chrámy, šil roucha, sloužil bohoslužby, učil, bojoval jako voják. Neuvěřitelný byl jeho způsob psaní ikon: často si nosem rozmazával to, co již napsal.

A když zdobil chrám, vždy musel mít někoho, kdo mu podával odložené náčiní. V opačném případě i několik hodin lezl po kolenou po chrámu a hledal ztracený štětec...

     Po zesnutí otce Andreje byla farnost v Rumburku 18 let neobsazena a chrám opět pustl. Od roku 1998 jsou farnost i chrám s Boží pomocí postupně obnovovány, vždy v únoru se zde schází množství poutníků v čele se svými hierarchy a duchovenstvem, aby vzpomnělyisvětlou památku stavitele chrámů archimandrity Andreje (Kolomackého).  

     Věčná  paměť! Otče Andreji, pros Boha za nás!

 Zdroj: http://www.pravoslavirumburk.cz/archimandrita-andrej-kolomacky/