STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ... o filmu

  Těni zabytych predkov / Tini zabutych predkiv, SSSR 1964

režie: Sergej Paradžanov

scénář: S. Paradžanov, Ivan Čendej, podle stejnojmenné novely Mychajla Kocjubynského

kamera: Jurij Iljenko

hudba: Miroslav Skoryk

 

hrají: Ivan Mykolajčuk (Ivan), Larisa Kadočnikova (Marička), Taťjana Bestajeva (Palahna), Spartak Bagašvili (Jura), Leonid Jengibarov (Myko)

 

V roce 1964 uplynulo sto let od narození ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského. Zdánlivě nepříliš atraktivního úkolu připomenout toto výročí se ujal Sergej Paradžanov, do té doby málo známý režisér arménského původu, který se dostal do kyjevských filmových ateliérů na umístěnku. Podle Kocjubynského baladické předlohy Stíny zapomenutých předků (česky nakladatelství Vyšehrad, Praha 1988) natočil stejnojmenný film, který se stal mezinárodně nejoceňovanějším titulem v dějinách ukrajinské kinematografie (cena na argentinském festivalu v Mar Del Plata 1965 aj.). Ale nejen to, STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ s sebou přinesly fenomén poetické kinematografie, v němž se národní svébytnost spojovala s obecnými otázkami lidské existence.

Paradžanov mohl ve svém díle navazovat na tvorbu jiného klasika ukrajinského filmu - Alexandra Dovženka (1894 - 1956), který už ve svých němých filmech (ZVENYHORA - 1927, ZEMĚ - 1930) prověřoval funkčnost klasických básnických prostředků ve spojení s novodobým tématem kolektivizace vesnice. Paradžanov až tak daleko nezašel. Metaforu, alegorii a symbol vrátil "věčnosti", kterou ve STÍNECH ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ představoval národopis, pojímaný nikoliv jako něco archaického, ale naopak jako přirozená součást bytí. Značně mu v tom pomohla změna tématu (od předchozích schematických příběhů ze současnosti k bukolické baladě) a jeho osobní zájem o životní styl huculských horalů, jejich kulturu a tvořivost.

STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ se odehrávají na počátku 20. století na pomezí jihozápadní Ukrajiny a severního Rumunska. V drsných podmínkách karpatské přírody, obývané malým národem Huculů, se do sebe zamilují potomci dvou znepřátelených rodů, Ivan Palijčuk a Marička Hutěňuková. Jejich společné štěstí však netrvá dlouho. Když Ivan odejde do hor pást kozy, Marička zahyne nešťastnou náhodou v divokých vodách řeky Čeremoš. Zdrcený Ivan na několik let opustí svou rodnou vesnici, a když se vrátí, ožení se se zámožnou Palahnou. Jejich manželství však není šťastné, Ivan nemůže zapomenout na svou první lásku...

Kocjubynského předloha, díky svému líčení přírody a citových prožitků označovaná jako lyricko-impresionistická, byla dobrým základem pro filmovou báseň, kterou Paradžanov pojal s nebývalou expresí. Zdroj pro ni nacházel ve svátečních obřadech Huculů (svatba, pohřeb, Nový rok, masopust, Velikonoce, jarmark), jež oproti knize tematicky zvýraznil a natočil v sytých barvách. Jurij Iljenko se při vedení dynamické kamery pohyboval mezi dokumentaristickým záznamem a stylizací, kterou uplatnil zejména v subjektivním vidění hrdinů. Jedna z takových scén - umíraní starého Palijčuka po ráně sekyrou do hlavy, při níž rudá krev stéká po objektivu a v plamenech se vznášejí koně - byla natolik výrazná, že zahraniční diváci znali Paradžanovův film i pod názvem WILD HORSES OF FIRE (Divocí ohniví koně).

 

 

SERGEJ PARADŽANOV (1924 - 1990)

 

Vlastním jménem Sarkis Paradžanjan. Vyrůstal v Tbilisi v rodině arménského starožitníka. Krámek plný drahokamů, koberců a uměleckých předmětů se nesmazatelně zapsaly do jeho paměti. Nebyl to však žádný z uměleckých oborů, který začal Paradžanov v osmnácti letech studovat. Na vysoké škole dopravní strávil pouhý rok, poté přestoupil na konzervatoř, kde si vybral choreografii a operní zpěv. V roce 1945 byl Paradžanov z gruzínské metropole vyslán do Moskvy. Na filmové fakultě VGIK absolvoval režii a na ukrajinských filmových studiích debutoval snímkem ANDRIJEŠ (1954, spolurežie Jakov Bazeljan), vycházejícím z moldavských lidových pohádek.

Tři umělecky málo významné filmy z let 1958 - 1962, ovlivněné poetikou socialistického realismu, vystřídala adaptace Stínů zapomenutých předků, novely Mychajla Kocjubynského. Mimořádný úspěch tohoto filmu, který se natáčel v autentickém horském prostředí za účasti profesionálních herců i tamních obyvatel, povzbudil Paradžanova v hledání vlastního filmového stylu, jenž by co nejplněji vyjadřoval jeho osobnost a vidění kinematografie. Šanci v tomto směru dostal od studia Armenfilm, kde Paradžanov realizoval SAJATA NOVU (1969), své nejosobnější dílo, pojmenované po středověkém pěvci Sajatu Novovi, který v 18. století psal arménsky, gruzínsky, ázerbájdžánsky, turecky a persky. Nešlo však o básníkovu biografii; film tematizoval i kulturu Arménie a formálně se inspiroval jejím starobylým divadlem, křesťanskými ikonami a islámskou miniaturou. Pro malý důraz na tradiční způsob vyprávění, který zde byl podřízen uhrančivým obrazům, se však film stal nesrozumitelným, byl podroben novému sestřihu a opatřen novým titulem BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA.

Než mohl Paradžanov pokračovat v další tvorbě, musel počkat patnáct let. Jako umělec s nonkonformním životním stylem a způsobem vyjadřování svých názorů byl roku 1974 odsouzen k pěti letům vězení. Obviněn z homosexuality, podezřelých machinací s devizami a starožitnostmi, k nimž se připočetla i jeho vystoupení v Moskvě a Minsku (1971), v nichž kritizoval kulturní politiku vlády, prožil Paradžanov čtyři roky v trestaneckých táborech. Díky přátelům a peticím, jež podepisovala především západní veřejnost (režiséři Michelangelo Antonioni a Bernardo Bertolucci, spisovatelé Alberto Moravia a John Updike aj.), byl však předčasně omilostněn.

Paradžanovovým dalším filmem se stala LEGENDA O SURAMSKÉ PEVNOSTI (1985), pro niž námět našel v gruzínských pověstech o mladíkovi, který se nechá zazdít do stěn rozpadajícího se hradu, aby tak uchránil svou vlast před nájezdy nepřátelských vojsk. Po formální stránce zde Paradžanov pokračoval ve stylu BARVY GRANÁTOVÉHO JABLKA a nejinak tomu bylo i v AŠIKU-KERIBOVI (1988), jehož základem se stalo Lermontovovo zpracování islámské pohádky o chudém trubadúrovi, který odejde do světa hledat bohatství. V ornamentálnosti filmových obrazů zde byla cítit i jistá sebeironie, jako by Paradžanov dovedl svůj "kinematograf" na nejzazší mez a potřeboval se obrodit. Do hledání nových způsobů své poetiky však Paradžanovovi zasáhla zákeřná choroba, jíž přes podporu svých přátel podlehl.

Pomineme-li Paradžanovovu rozsáhlou výtvarnou činnost (koláže, asambláže, trojrozměrné objekty) i jeho dekorativní, až filigránský přístup k možnostem filmového záběru, pak zásluhy Sergeje Paradžanova hledejme v jeho snaze upozorňovat v Sovětském svazu na národní identitu jednotlivých republik. Paradžanovovo úsilí podnítilo k poetickému vyjádření další tvůrce nejen na ukrajinské půdě (Leonid Osyka, Jurij Iljenko, Ivan Mykolajčuk), ale též v Moldávii (Emil Loteanu) a na rodném Kavkazu (Tengiz Abuladze).

 

Výběrová filmografie: 

1954 Andriješ / Andriješ

1958 První chlapec / Pervyj pareň

1960 Ukrajinská rapsodie / Ukrajinskaja rapsodija

1962 Květ na kameni / Cvetok na kamně

1965 Hakob Hovnathanjan / Hakob Hovnathanjan krátký film

1966 Kyjevské fresky / Kyjevski freski nedokončeno

1969 Sajat Nova / Barva granátového jablka / Cvet granata

1985 Legenda o Suramské pevnosti / Legenda o Suramskoj kreposti

1986 Arabesky na téma Pirosmani / Arabeski na těmu Pirosmani krátký film

1988 Ašik-Kerib / Ašik-Kerib

 

 

Doporučená literatura:

Galina Kopaněvová, Dílo a osud Sergeje Paradžanova. Film a doba XXXVI, 1990, č. 12, s. 664 - 668.

Karen Kalantar, Očerki o Paradžanove. Gituťun NAN RA, Jerevan 1998.

Levon Grigorjan, Tri cveta odnoj strasti. Kinocentr, Moskva 1991.

Patrick Cazals, Serguei Paradjanov. Cahiers du cinéma. Collection "Auteurs", Paris 1993.

Jan Bernard, Národní kinematografie Sovětského svazu. ČSFÚ, Praha 1989.

Vladimír Suchánek, Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Univerzita Palackého, Olomouc 2002.

http://www.parajanov.com/

 

 

                                                                                        Autor textu: Tomáš Hála

Zdroj: http://www.nfa.cz/stiny-zapomenutych-predku.html