Židovské ozbrojené jednotky na území Ukrajiny
K osvědčeným edičním řadám, které vydávají ukrajinská nakladatelství, patří také série publikací „Militaria Ucrainica“. Sledována je zde široká škála témat, týkajících se jak dob starších, tak událostí druhé světové války. Název jednoho z novějších svazků vyvolá jistě zájem vzhledem k značné složitosti historie ukrajinsko-židovských vztahů.
Jaroslav Tynčenko: Pid zirkoju Davyda (Jevrejski formuvanňa v Ukrajini v 1917–1920 rokach)
Jaroslav Tynčenko je autorem, který si už vybudoval mezi ukrajinskými vojenskými historiky výraznou pozici. V úvodu práce kriticky hodnotí pokračující snahy židovské či izraelské historiografie o „výběrový výklad“ vývoje vztahů, které k Židům zaujímaly mnohé národní komunity na území rozpadající se carské říše. Tynčenko se pokusil podat pohled ukrajinské strany na zvláště exponované období prvních tří porevolučních let.
Začíná výkladem o postavení Židů v carské armádě před rokem 1917 a hodnotí změny vyvolané únorovou revolucí, která nabídla Židům v armádě i vojenském školství podstatně lepší možnosti než předchozí režim. Překážky nebyly kladeny ani činnosti Svazu židovských vojáků, který se výrazněji než v Petrohradě prosadil v městech na území Ukrajiny, např. v Kyjevě a ještě více v Odese.
Jak v rámci uvedené organizace, tak v židovském tisku se v roce 1917 vedly diskuse o smysluplnosti vytváření židovských oddílů uvnitř ruské armády, která se tehdy rozpadala podle sociálního i národnostního principu. Pro vytvoření židovských oddílů, v zásadě sebeobranných, horovali sionisté, jejich smysluplnost naopak popírali početnější stoupenci levicových, zejména bolševických názorů. Právě na jejich stranu se přikláněla podstatná část židovské populace i v ukrajinské části ruské říše.
Následující tři ucelené bloky sledují velmi specifickou situaci a aktivity Židů v různých částech území Ukrajiny od konce roku 1917. Podstatná část textu je zprvu věnována už zmíněné Odese, klíčovému přístavnímu centru jihozápadní Ukrajiny. Působila zde židovská družina i židovská sebeobrana, které se se zbraní v ruce pokoušely zajistit zejména při početných změnách režimu pořádek a zabránit pogromům. Toto úsilí, přenášené podle aktuálních potřeb i do některých okolních měst, bylo značně úspěšné a v Odese se v letech 1918-1920 podařilo pogromům zabránit. Zároveň však každý režim, který tento přístup na čas ovládl (nejčastěji to byli bolševici nebo „bílí“), sledoval vojenské aktivity Židů s podezřením a snažil se je ukončit. Definitivně se to podařilo uskutečnit bolševikům až po jejich definitivním vítězství v této části Ukrajiny, na sklonku roku 1919.
Oproti tomu pouhé tři stránky zaplňuje kapitola „Židé v armádě Ukrajinské lidové republiky“. Příčinou je to, že Židé střední a východní Ukrajiny se službě v ukrajinské armádě vyhýbali a jejich sympatie patřily spíše bolševickým silám. Nic nepomohla skutečnost, že ve vládách Ukrajinské lidové republiky působilo ministerstvo pro židovské záležitosti a existovala snaha operativně řešit problémy židovské populace. Pogromům na území ovládaném Ukrajinskou lidovou republikou se v mnoha lokalitách zabránit nepodařilo. Autor nezamlčuje, že se jich v některých případech zúčastnily oddíly ukrajinské armády nebo jednotliví jejich příslušníci, na pogromech se však podílely také jiné ozbrojené formace. Počet Židů sloužících v ukrajinské armádě zůstal za této situace malý. Tynčenko zmiňuje osud setníka Semena Jakersona z Vinnyce, která je shodou okolností i rodištěm současného ukrajinského premiéra Hrojsmana. Jakerson zakotvil po porážce ukrajinského boje v Čechách, kde se stal za protektorátu obětí holokaustu. Tynčenko přetiskuje v jedné z příloh knihy rozsáhlou oslavnou báseň, kterou Jakersonovi věnoval ukrajinský exilový básník Leonid Poltava.
Značně odlišná byla na přelomu let 1918 a 1919 situace Židů ve východní Haliči. Zde vznikly v posledních desetiletích rakousko-uherské monarchie předpoklady pro pozitivní spolupráci představitelů obou národů, mj. v důsledku silnější pozice sionismu. Proto se Židé postavili ke vzniku Západoukrajinské lidové republiky s pochopením a zachovávali vůči ní loajalitu. Židovská milice ve Lvově nevystoupila v listopadu 1918 proti Ukrajincům, kteří město dočasně ovládli, a Židé si za to vysloužili po polském vítězství třídenní pogrom.
Počet Židů, kteří sloužili v ukrajinské haličské armádě a bojovali v jejích řadách proti Polákům, se blížil tisícovce. V příloze knihy jsou uvedena jména a některé údaje o zhruba 220 z nich. Někteří ustoupili se svými jednotkami na území Československa a snad zde za první republiky déle zůstali – Tynčenko zmiňuje poručíka Samuele Vajse, jehož podobu zachytila fotografie z roku 1921, pořízená ve východočeském Josefově.
Kniha končí popisem úspěšného odjezdu snad tisícovky Židů, hlavně sionistů, z Odesy na konci roku 1919. O bolševismus nestáli, a proto odpluli na palubě parníku Ruslan do přístavu Jaffa v Palestině. Část z těchto uprchlíků tvořili i Židé, kteří bojovali do té doby na území Ukrajiny v některé ze zmíněných ozbrojených skupin. Své zkušenosti mohli využít i později, když se někteří z nich zúčastnili boje za vznik a udržení státu Izrael.
Hlavní hrdinové Tynčenkovy knihy – ukrajinští Židé – vystupují tedy z jejích stránek jako skupina se značně složitým a často tragickým osudem, jehož vyvrcholení po roce 1941 zůstává mimo časový výměr knihy. Navzdory ustáleným představám autor dokládá, že ukrajinští Židé byli nejen trpným objektem dění a obětí nesčetných pogromů, ale také aktivním spolutvůrcem událostí v rámci různých bojujících skupin. To se ale dá říci o kterékoli národní skupině přítomné tehdy na ukrajinském území, Ukrajince nevyjímaje.
Kniha, opatřená řadou zajímavých fotoreprodukcí, se nepokouší o analýzu zastoupení ukrajinských Židů v oddílech Rudé armády, protože v ní žádné zvláštní židovské oddíly zřizovány nebyly. Z některých zmínek v textu lze usoudit, že tento podíl nebyl malý. Např. židovská mládež Kyjeva podpořila v obrovské většině bolševické snahy o ovládnutí Ukrajiny i jejího hlavního města. Jak tato skutečnost působila na vojáky ukrajinské armády, si lze domyslit. Zde lze také hledat jeden ze zdrojů antisemitských nálad, které se v různé míře projevovaly uvnitř různých skupin ukrajinské společnosti, a to nejen mezi Ukrajinci, usilujícími o nezávislost. Vznikající ukrajinský antisemitismus byl však ve své době analogií neméně výrazného antisemitismu ruského či polského. Je nezbytné zkoumat souběžně všechny tyto podoby antisemitismu, jejich zdroj, rozsah i důsledky.
Tynčenko, J. (2014), Pid zirkoju Davyda (Jevrejski nacionalni formuvanňa v Ukrajini v 1917–1920 rokach). Kyjiv, Tempora. Stran 166 (2). /ISBN 978-617-569-174-8/
(boz)
Zdroj, autor, foto: https://www.myaukrajina.cz/node/332
