Taras Ševčenko - Kacíř

Taras Ševčenko: Kacíř, úvod a překlad Zdenka Bergrová, obálka a typografie Věroslav Bergr, vydalo Sdružení Ukrajinek v ČR, Praha 2005, 1. vydání, s. 52

Hodnota Ševčenkova Kacíře a význam jeho česko-ukrajinského vydání v Praze

Národy mají společné osudy. Podobně i lidé, příslušníci národů. Bylo by zajímavé srovnávat, jak se zachovaly osobnosti daleko od sebe vzdálené, jak historickým časem, tak i teritoriálně. To, co je na skutečných osobnostech typické, je tendence k souznění.

Sebevyjádření a jejich odvaha reagovat podobně v určitých sociálních podmínkách, i přes historické a demografickérozdíly. To se stalo i v případě Tarase Ševčenka, ukrajinského národního buditele, který si zcela vědomě, právě na základě analogického osudu svého života s životním příběhem Mistra Jana Husa, zvolil k básnickému zpracování poemu s názvem Kacíř.
Překladatelka Zdeňka Bergrová, jejíž péčí vejde paralelní překlad do dějin naší literatury, mluví o řadě podobností mezi osudem Jana Husa a Tarase Ševčenka. Já bych chtěl zmínit ještě další. V každém případě patří obě osobnosti ke špičkám svého národa.

Zřejmě jsou postavami nejvyšších hodnot. Neboť oba usilovali o svobodu nejenom svoji, ale o svobodu širší, o pravdu pro mnohé. To v básni Ševčenko vyslovuje pokornými verši: "Prosím Tě odpust', Hospodine, ztrestej mě a zachraň jiné. " Jako kdyby fáze Husova osudu, na kterév básni koncentruje Husův příběh, platily i pro Ševčenka: zachycuje základní etapy jeho střetu s všeopanovávající mocí: Husovo kázání, soud a upálení. I Ševčenko prošel podobnými etapami. Nejprve jeho vykoupení z nevolnictví a možnost se rozvinout jako svobodná osobnost, s právem kázat své názory formou malířského umění a posléze především umění básnického.
Avšak podobně jako Hus narazil na carskou moc, která mu neodpustila jeho proukrajinskou činnost. A přišel soud. Ortel, který svou dlouhodobostí a postupnou ničivostí je znovu možné srovnat s hořící hranicí. Není důležité, že Ševčenkova hranice hořela prostřednictvím těžkého vyhnanství plných deset let. Podstatný je ničivý výsledek, který mu připravili. Ševčenko umírá v čtyřiceti sedmi letech.

Týden po zrušení nevolnictví, proti kterému tak vystupoval a jímž byl sám fatálně a nenávratně utýrán. Avšak podobnost s Husem je i zde. Mistr Jan volal slovy básníkovými před hranicí: "Šelmy do rouch beránčích se halí a pak drápy ukazují... Neskryjí vás valy ani hory... Rozlije se to červené moře krve vaší, vašich dětí jako velké hoře. "
I ukrajinský národ, podobně jako český, vzal za své výzvu trpitelů a ukázal, že bezbřehá moc není nekonečná, že po duchovní vzpouře přijde doba, kdy "Jan Žižka s Tábority zdvihá palcát k boji!"

Tak to napsal člověk, jehož museli osvícení umělci vykoupit z vyhnanství. Vztyčený palcát k boji, ten se stal i symbolem pro Ukrajinu. Vymanění z nadvlády bezbřehé moci a cesta za svobodou spojovala i Tarase Ševčenka s českými obrozenci.

O tom, že jejich osudy byly podobné, svědčí např. příběh Karla Havlíčka Borovského. Také jeho, podobně jako Tarase Ševčenka car, poslal do vyhnanství rakouský císař. Na následky vyhnanství zemřeli oba. Ale nikoliv jako mučedníci, ale jako svobodní lidé, kteří svým literárním dílem, kritizujícím carství moci a ukazujícím lidem cestu ke svobodě, se stali národními básníky.
Ne nadarmo věnuje Taras Ševčenko báseň Kacíř jednomu z největších českých obrozenců Pavlu Josefu Šafaříkovi. Na jeho díle ukazuje, jak jiskra předchozích "bojovníků božích" může zapálit i po létech velký oheň svobody a pravdy: "... schovala se malá jiskra velikého ohně. Čeká na čas jako mstitel, čeká, co se pohne, co ji vzkřísí. " I Taras Sevčenko svým dílem tuto jiskru vzkřísil. A nejen pro Ukrajinu.

 Myšlenka sbratření Slovanů má obecnou hodnotu: "Slovan se pak v poutech rodí, marně pouty cloumá... Však na dávném spáleništi vzplála jiskra prudce, na sbratření bratří čeká a na pádné ruce. "

Taková slova se v zemi nesvobody Ševčenkovi rozhodně nemohla vyplatit. Otevřená výzva k roztrhnutí pout, ať už se myslí v Čechách nebo kdekoliv jinde, se carské říši nemohla líbit.

Jako zvony zní básníkova výzva, s kterou se ztotožňuje s Janem Husem i s jeho národem: "Prozřete lidé, dolů tmu! Když vaše ruce zaútočí, člověkem bude každý Čech. Nebudte mnichům na posměch!... Ty římský hade. přiznej tu hroznou hanebnost, že piješ lidskou krev... "

Taras Sevčenko si jistě uvědomoval váhu svých básnických slov. Uvědomoval si i nebezpečí, kterému se vystavuje. Ale nemohl jinak. Proto se síla jeho básnických slov přelila do vůle a činů ukrajinského lidu. Proto, že podobně jako Hus i Ševčenko má duši nesmrtelnou: "Duši neztratím, je nesmrtelná. A co více, já líté šelmy usvědčím. "
I Ševčenkovi se líbila neochvějná odvaha, se kterou Mistr Jan Hus v Kostnici vystupoval.

V tom, jak popsal Husovu vznešenou důstojnost před papežským koncilem, se projevuje Ševčenkovo skutečné mistrovství básnické, schopnost vyjádřit několika verši to, co v jiných případech zachycují historikové dlouhými knihami:

"Jak uprostřed pole libanonský cedr stojí, tak Jan Hus tu s pouty. " Jako by se mi vybavil známý Brožíkův obraz, Hus před koncilem, který důstojně visí na Staroměstské radnici v Praze. A verše, jako vytesané do kamene, znovu vyvolávají asociaci na Husův pomník, vytesaný do kamene na Staroměstském náměstí v roce 1915 u příležitosti 600 let od upálení Mistra Jana Husa.

A není náhodou, že dnes, v době 690. výročí této smutné události, znovu ožije tato událost prostřednictvím vydání básně Kacíř od Tarase Ševčenka zásluhou ukrajinské národnostní menšiny, Sdružení Ukrajinek v ČR.

Paralelní český překlad, výprava knihy i její prezentace nepochybně zvýrazní, v čem si jsou naše národy i jejich vynikající osobnosti podobné, o jaké shodné hodnoty usilují.

 Taras Ševčenko zcela jasně a nekompromisně ukazuje smysl Husova počínání, které má shodné rysy s celou řadou těch, kteří se obětují pro svobodu a nezávislost: "Tak církev Husa odsoudila a byl upálen. Však pravda jeho slov, ta žila. Nikdo netušil, že orel vzlétne tady z rumu, že rozklove místo Husa římskou trojkorunu. "

Podobně ukrajinskému národu žila pravda Ševčenkova. I on se obětoval.

Původně člověk se silnou tělesnou konstrukcí se vrací z vyhnanství s podlomeným zdravím a umírá předčasně ve 47 letech. Avšak duch Ševčenkových básní žije dál a stal se vpravdě národní silou, která dokáže lámat okovy nesvobody.

Je mimořádnou zásluhou Ševčenkovou, že projevil zájem o velkou českou postavu a že dokázal jeho osud a cestu za pravdou zobecnit do tak nádherně a monolitně vytesané básně, jakou je poema Kacíř.
Jaroslav Balvín