Život Ukrajinek v Česku: Proč je máme za uklízečky? ... Světlana Porše

Zdroj: Žena a život
Vyšlo: 21.1.2009

Často je bereme na milost, jen když hledáme pomocnici v domácnosti. Pak jsme vesměs překvapené. Upravené, vzdělané a usměvavé ukrajinské ženy to u nás nemají lehké, přesto se nakonec mnohdy prosadí. Na úspěch si ale musejí počkat, některé i několik let.

Pozornost jim každoročně věnujeme v období velkých úklidů. Pracují rychle, precizně, navíc levně. Jenže právě ve chvíli, kdy si Ukrajinky pustíme do svých domovů, překvapeně zjišťujeme, že nám byt pulírovala středoškolská profesorka nebo lékařka. Není to žádná výjimka, přesto máme občas tendenci ženami z Ukrajiny pohrdat a jejich přítomnost v Česku odsuzovat, byť je náš pracovní trh zároveň potřebuje. Je to zvláštní paradox. O Němkách, Britkách či Američankách hanlivě nemluvíme, a pokud se u nás ucházejí o práci, automaticky jim většinou přisuzujeme role vrcholových manažerek.

Proč je to v případě Ukrajinek jinak? „Různé výzkumy ukazují, že Češi rozdělují imigranty na západní (Němce, Brity, Američany), které vnímají jako přínos pro společnost, a východní (Ukrajince, Rusy, Vietnamce), o nichž se domnívají, že do Čech přicházejí, aby zdejším lidem brali práci. Postoj Čechů vzniká zřejmě z obecného vnímání Západu jako vyspělejšího a často lepšího světa a Východu jako toho méně vyspělého, horšího," říká Marie Jelínková z Multikulturního centra v Praze. Že není jednoduché začínat v Česku jako imigrantka z východní země, potvrzují i příběhy tří žen. Zažily pár nepříjemností, na druhou stranu jim Česko dalo možnost realizovat svou představu o životě. A to není málo. Domů se většinou vrátit nechtějí, nic dobrého by je tam, obzvlášť v době ekonomické krize, nečekalo.

PŘÍBĚH PRVNÍ

Do továrny k pásu...

Příběh Světlany Porche začal před deseti lety, když z Ukrajiny do České republiky odešel kvůli špatné ekonomické situaci její přítel. Původně chtěl zůstat rok, aby vydělal peníze na svatbu a taky na společné bydlení. Za dvanáct měsíců se skutečně vrátil zpátky domů a se Světlanou se vzali. Jenže záhy zjistil, že vydělané peníze nestačí, a tak do Čech odcestoval podruhé.

Světlana v té době pracovala jako asistentka na Kyjevské univerzitě T. Ševčenka a dokončovala doktorandskou práci. „Cítila jsem, že se musím rozhodnout, jestli dám přednost vědě nebo lásce, protože obojí dohromady skloubit nešlo. Rozhodla jsem se pro lásku a s rozdělanou doktorandskou prací jsem odcestovala do Čech. Původně jsem chtěla zůstat pár měsíců, no a teď už jsem tady deset let," směje se pohledná světlovláska, která česky hovoří téměř jako rodilá mluvčí. Přestože si na začátku nedělala iluze, že jako imigrantka bez znalosti jazyka najde kvalifikovanou práci, realita byla tvrdší, než očekávala. Nastoupila do slévárny v Motoru Jikov, kde od rána do večera kontrolovala tisíce kovových odlitků a přivydělávala si navíc brigádami v úklidové firmě. Její představa o vyspělé zemi, jak Česko vnímala během pár dní jako turistka, vzala za své během jediného dne. Byla tam jediná, kdo vlastnil vysokoškolský diplom a přitom přebíral součástky.

Své pracovní zařazení chápala, přičítala ho především neznalosti jazyka, i když roli sehrála jistě i země, odkud přišla. Domnívá se, že jako imigrantka s vysokoškolským diplomem, ale ze Západu, by to při hledání zaměstnání zřejmě měla jednodušší.

Doufala, že jakmile se naučí obstojně česky, najde práci odpovídající svému vzdělání. Nepovedlo se. Ve slévárně nakonec zůstala pět let, přestože složila státní zkoušku z češtiny pro cizince a přihlásila se * do několika výběrových řízení v různých školách a firmách. Celých pět roků, které strávila Světlana v továrně, střídavě bojovala s odhodláním dokázat sobě i svému okolí, že to v Čechách i přes těžké začátky zvládne, a s touhou zabalit si věci a nejbližším spojem odcestovat zpátky na Ukrajinu. Neudělala to, přestože kufry měla za tu dobu sbalené několikrát. Bariéru přistěhovalkyně se jí nakonec podařilo překonat díky ukrajinské římskokatolické farnosti sídlící v Českých Budějovicích.

Místní farář jí nejprve nabídl, aby pracovala ve zdejší charitě, a později ji podpořil v úmyslu přihlásit se do výběrového řízení českobudějovické Diecézní charity na místo vedoucí poradny pro uprchlíky a imigranty. Dnes Světlana pracuje jako vedoucí Střediska pro žadatele o azyl při Arcidiecézní charitě v Praze. „Tato práce mě velmi uspokojuje. Můžu cizincům předat bohaté zkušenosti, navíc si stále více uvědomuju, jak je můj život v České republice jednoduchý, i když mnohdy mi to tak nepřipadalo. Denně se setkávám s uprchlíky, kteří za sebou mají válečné zkušenosti, marně hledají práci, a navíc se ani nemůžou vrátit, odkud přišli," říká. Českou republiku dnes Světlana považuje za svůj domov, vrátit se neplánuje. „Až na pár nepříjemností jsem tady nic negativního. Mrzely mě okamžiky, kdy se mě v práci nikdo nezastal nebo když jsem musela vysvětlovat, že ani na Ukrajině nežijeme na stromech. Ale už je to pryč. Nechci podle toho soudit všechny Čechy.
Bůhví, jestli bych se jako Češka nechovala sama k sobě stejně," říká.

PŘÍBĚH DRUHÝ

Už nechci začínat znovu...

Světlana Mrázková by se do své rodné země vrátit chtěla. Nikoli proto, že by se jí v Česku nelíbilo, ale proto, že Ukrajinu miluje a čím dál víc se jí po rodné zemi stýská.

„Češi mají smysl pro humor, připadají mi spontánnější, ale také méně soudržní, méně disciplinovaní a ti mladší dost rozmazlení," soudí Světlana, která ví o Češích hodně, protože se za jednoho provdala a její děti už několik let navštěvují české školy. Do Prahy přicestovala před šesti lety s jedním kufrem.

Neměla kde spát, neměla práci, neuměla jazyk a doma nechala dvě malé děti. „Nebylo jiné východisko. Dlužila jsem spoustu peněz a práce v Česku byla moje jediná šance, jak je vrátit," vysvětluje důvody svého rozhodnutí. Víc než dva roky pracovala s vysokoškolským diplomem v kuchyni jedné pražské restaurace, k tomu si přibrala brigády v úklidové firmě. Nezažila sice ze strany Čechů rasismus nebo agresi, ale okusila pohrdání a ponížení.
Nicméně ani ona nechce házet všechny Čechy do jednoho pytle, stejné zacházení by ji prý jako Ukrajinku nejspíš čekalo i v kterékoli jiné západní zemi. Jak říká, kdo nikdy nebyl přistěhovalcem, nepochopí...

„Zpočátku jsem v tramvaji nebrala ani telefon, abych nemusela promluvit rusky a neslyšela nevhodné narážky, dnes už se s nimi dokážu vyrovnat. Většina lidí tady je velmi shovívavá a těch pár, co nechápou, na ty se snažím nebrat ohled," líčí Světlana. Nic pro ni v Čechách nebylo těžší než vyrovnat se s vlastními výčitkami svědomí, že opustila dvě malé děti, které ji navíc úpěnlivě prosily do telefonu, aby se vrátila zpátky domů. Taky ji několikrát napadlo, že sbalí kufry, ale nakonec zůstala. Musela. Nikdy se netoužila příliš integrovat do většinové společnosti. Chtěla vydělat peníze a vrátit se domů.

Jenže než se jí ponezažila dařilo splatit veškeré dluhy, v Česku se zamilovala a znovu vdala. S Jiřím k sobě měli od začátku blízko možná také z toho důvodu, že i on měl za sebou zkušenost emigranta - strávil dvacet let ve Spojených státech. Světlana říká, že jí vrátil ztracené sebevědomí. Díky němu požádala o nostrifikaci vzdělání, začala hledat odpovídající zaměstnání a do Čech přestěhovala i děti. Nedávno uspěla ve výběrovém řízení na manažerku prodejny s potravinami. Momentálně řeší, jestli má vyhovět manželovým prosbám a odejít alespoň na čas do Spojených států. „Ještě před pár lety bych kývla, ale teď už nemám chuť začínat znovu. Zase bych byla jen imigrantkou z Východu..."

PŘÍBĚH TŘETÍ

Jako baletka jsem to měla jednodušší...

Viktoria Vrublevská přicestovala s pětiměsíční dcerkou za manželem do Čech před patnácti lety. Přivedla ji sem láska, neúnosné podmínky na Ukrajině i strach o zdraví malého dítěte narozeného pár let po katastrofě jaderné elektrárny Černobyl. Momentálně čeká na udělení českého občanství, protože víc doma se cítí v Čechách, byť s rodinou mluví rusky a rovněž klasickou literaturu čte výhradně v ruštině. Pochopit českou mentalitu a vztah Čechů k lidem ze zemí bývalého Sovětského svazu jí netrvalo dlouho.

Přečetla prý spoustu knih a s českými reáliemi se detailně seznámila i na kurzu pro průvodce v cestovním ruchu. Provádět turisty Prahou, kterou považuje za nejkrásnější město v Evropě, ji baví a je to svým způsobem i pojistka, až jednou bude muset opustit balet, který ji živí. „Od začátku jsem měla díky své profesi výhodu. Řeč těla je srozumitelná lidem po celém světě a v českých baletních souborech byli vedle Čechů také tanečníci z Ruska, Ukrajiny i Slovenska," vzpomíná na své začátky Viktoria, momentálně sólistka Laterny magiky.

Překonat první obtížné roky, kdy potřebovala skloubit výchovu dcery a náročnou divadelní práci, jí pomohla maminka a rovněž manžel, také umělec, s nímž žije už osmnáct let. „V začátcích jsem se musela učit stále něco nového a moderního především ve své profesi, z Kyjeva jsem byla zvyklá na klasiku nebo folklor. Ostatní problémy byly typické, přistěhovalecké. S manželem jsme vždycky byli šťastní a nikdy jsme to výrazně neskrývali," tvrdí. Češi si ji prý získali především svou nekonfliktní povahou, i když okamžitě dodává, že vychází ze zkušeností z umělecké branže a cestovního ruchu, ve kterých se pohybuje nejčastěji a kde se k cizincům přistupuje trochu jinak, než je obvyklé. „Zdá se mi, že Češi mají ke spoustě pracovních i životních věcí připomínky, ale umí je říkat slušně, bez urážek a agresivity, čehož si vážím," dodává. Negativní zkušenosti zažívá pouze v pražské hromadné dopravě, kde se na ni někteří lidé dívají skrz prsty, když do telefonu promluví rusky.

Teď už se to nestává často, protože stejně jako obě Světlany mluví Viktoria výborně česky. Naučit se jazyk považuje za povinnost každého imigranta, který chce fungovat v cizí zemi, ať je to Ukrajinec, nebo Američan. A stejně jako obě Světlany, i Viktoria se snaží vypadat perfektně, co se týká vizáže. Má upravené nehty, vlasy, oblečení sladěné do posledního detailu. Není to samozřejmost. Nechci se teď dotknout Češek, ale Ukrajinky, které jsem měla možnost poznat, vypadají jako ze škatulky, byť ani jedna z nich nikdy neměla závratně vysoké příjmy. Můj dojem potvrzuje i Světlana Mrázková, podle které se Češky zhlédly ve velmi ležérní módě a některé investují víc do materiálních věcí, jimiž mohou zaplnit své domovy, než aby pečovaly o svůj vzhled. „Mám dojem, že dnešním stylem si některé Češky zbytečně ubírají na ženskosti. A to je velká škoda," dodává Světlana, pro kterou je upravený vzhled samozřejmostí, a je jedno, jestli je zrovna uklízečkou nebo manažerkou.

Autor: Jana Benešovská

Zdroj:  http://www.migration4media.net/node/104