Sovětský teror třetí republiky...

16.5.2010 13:21 - Pietní akt před chrámem Zesnutí přesvaté Bohorodice, Olšanské hřbitovy.

Tak jako patří k těm nejlepším stránkám první československé republiky dokořán otevřené dveře ruským a ukrajinským exulantům a emigrantům na začátku dvacátých let, bílým, jak se tenkrát říkalo, tak patří k nejhorším stránkám třetí, poválečné republiky odvlékání těchto našich hostů, tehdy už ale našich spoluobčanů, rozvědkou NKVD do vězení a koncentračních táborů. Přesněji řečeno patří tam zdejší slepota hluchota k tomu, co se tu dělo, byť nikoli našima rukama.

Musíme se ptát: jak ta třetí republika (1945 - 1948) mohla dopadnout, když takhle začínala? Začínala odevzdáním Podkarpatské Ukrajiny Stalinovi, protože si o to prostě Benešovi řekl, bez souhlasu kohokoli, neřku-li parlamentu, začínala divokým odsunem, který se správně jmenuje vyhánění Němců, a na úplně samotném začátku začínala mlčením, tichým souhlasem s unášením našich ruských a ukrajinských spoluobčanů?

Ptáme se: když je počínaje 11. květnem 1945 vyvlékali z jejich bytů, kdo z našich lidí to věděl? Možná zprvu nikdo, nevím, kdo tomu pomáhal, kdo nad tím držel ochranou ruku? Byli takoví? Víme to? Jistěže ale byli takoví, kteří za tím vším potom pomáhali zametat stopy. Kdo všechna fakta kolem tohoto odvlékání a unášení házel do orwellovské jámy pamětnice? Na jak vysokých místech to bylo? O tom všem se toho už moc dalšího asi nedozvíme. Ano, tak to bývá, takové jsou konce válek: radost se mísí se strachem, naděje s obavami, hrdinové se zrádci a konjunkturalisty. Takže nejen kytice rozkvetlých šeříků v rukou umouněných, usmívajících se Rudoarmějců, kterým ty kytice nepochybně patřily, ale také zlověstné bušení na dveře bytů našich ruských a ukrajinských sousedů. Tam dole v Dejvicích nejčastěji.

To všechno ale není tak znepokojivé, jako to, že trvalo desetiletí, než se jiní než pozůstalí, jiní než postižení postupně dozvídali, co se tu vlastně dělo. Kolik lidi aspoň dnes už ví, kdo byli první? Ti, za kterými se tak rychle zavřela voda? To je to memento, že totiž mnoho lidí nemůže zapomínat, protože se nestačili ani dozvědět.


Kdy, kde to všechno poválečné zlo začíná, o tom se budeme, nejen historici a politici, přít donekonečna. Jedno je ale jisté, totiž že jedni byli odvedeni ze svých domovů první.

A jakmile jsou nějací první, vezměme na to jed, že budou i druzí, třetí, desátí... Logika teroru, když se vymkne právnímu řádu, je neúprosná, je železná. Lidská svoboda a práva, která ji chrání, jsou nedělitelná. To je základní věta, axiom číslo jedna naší atlantické civilizace. A porušit tento axiom, je začátek jejího konce.

Jakmile právo neplatí pro jedny, brzy nebude platit ani pro jiné a nakonec nebude platit pro nikoho. Za toto poznání zaplatili stovky našich spoluobčanů, národností Rusů a Ukrajinců, životem. Vzpomínáme tu dnes na ně a uctíváme jejich památku. A také se stydíme za některé naše lidi.

Oni byli prostě první. A my už je můžeme jen znovu a znovu připomínat. Můžeme? Musíme.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/profily/clanek.aspx?id=2583