Maria - devátý rozhovor na téma, jak se žije cizinkám v ČR

Rozhovor se ženou z Ukrajiny o úskalích každodenního života v České republice a o tom, co bylo rozhodující pro odchod z domova.

Rozhovor se ženou z Ukrajiny o úskalích každodenního života v České republice a o tom, co bylo rozhodující pro odchod z domova.

Je ukrajinské národnosti, narodila se v Oděské oblasti. V osmi letech se přestěhovala na Zakarpatskou Ukrajinu. Je matkou dvou dětí, provdala se do České republiky. Nyní jí je 27 let.

 

S Mariou jsem se seznámila díky své kolegyni, která pracuje v etnologickém ústavu. Protože má malé děti a chodí do práce, požádala Mariu, zda by jí dítě občas nevyzvedla ze školky. Přátelí se spolu, jejich děti jsou téměř stejně staré.

Maria je tichá, příjemná žena. Při našem setkání působila plaše, ale domnívám se, že díky zprostředkování kontaktu přes naši společnou známou, se nakonec osmělila a otevřela. Strávily jsme spolu jedno celé dopoledne a pak jsme si posílaly e-maily. Vypuklo totiž období chřipek, a tak příležitosti k dalším osobním setkáním byly omezené.

Jak jste se dostala do České republiky? A jak dlouho již tady žijete?

Na jaře to bude deset let. Zůstala jsem bez maminky, bydlela jsem u babičky. Mým snem bylo studovat farmacii, ale to se nepodařilo. Babička mě nemohla financovat, takže jsem přemýšlela, jak bych si na studia vydělala. Do České republiky jsem se dostala kvůli práci. Dělala jsem všechno možné, uklízela jsem, vystřídala jsem hodně zaměstnání. Pracovala jsem na různých místech: v Liberci, v Kladně jsem dělala v prádelně. Praní prádla bylo dost fyzicky náročné, pracovala jsem šestnáct hodin denně. Pak jsem se dostala do Slaného, kde mi v soukromé pekárně nabídli, že mi udělají pracovní povolení, abych měla legální pobyt. To bylo v roce 1995.

Odkud pocházíte?

Narodila jsem se v Oděské oblasti. Jak už jsem řekla, brzy mi zemřela maminka. Bylo mi tehdy osm let. Přestěhovala jsem se do hor k babičce na Zakarpatskou Ukrajinu, do vesnice Jasiňa.

Byla to pro vás velká změna? Jak jste to jako dítě prožívala?

Myslíte to přestěhování? Cítím se jako jižanka. Když jsem se přestěhovala od moře do hor, bylo to těžké. Neuměla jsem chodit do kopců. Problémem pro mě bylo i jídlo. Dalším problémem byl také jazyk. V Oděse se mluvilo rusky, a po přestěhování jsem se musela naučit ukrajinsky. Mezi oběma řečmi je velký rozdíl. Rusové ukrajinštině nerozumí.

Co si pamatujete ze svého dětství?

Jen některé okamžiky... Je toho málo. Ale protože jsem několikrát změnila prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, změna mi nevadí. Ráda bych se podívala do míst, kde jsem se narodila, ale chtěla bych, abychom tam jeli všichni. Manžel i děti. Sama bych si netroufla.

Máte nějaké vazby s místem, kde jste se narodila?

Psala jsem si se strýcem. S kamarádkou... Ale to už nějak přestalo.

Jaké je vaše původní povolání? Co jste vystudovala?

Vystudovala jsem gymnázium. Chtěla jsem jít na vysokou. Ovlivnila mě macecha - otec se znovu oženil. Macecha je učitelka. Teď již spolu nežijí, ale hodně mi pro život dala. Mám ukončenou hudební školu, navštěvovala jsem hodně kroužků. Spousta dětí takovou příležitost vůbec neměla.

Co bylo pro vás nejtěžší, když jste se rozhodla, že půjdete do Čech?

Zajistit si peníze na cestu. Strýc mi nabídl práci, protože práci do Čech zprostředkovával. A všichni z příbuzenstva mi řekli, že mi pomohou. Potřebovala jsem 30 dolarů na cestu. Když jsem dostala pas, bylo to ve čtvrtek, tak jsem v sobotu měla odjet. Příbuzní mi odjezd ale nepřáli, tak jsem si nakonec půjčila u cizích. Zklamala jsem se v nich.

Kde jste se seznámila se svým manželem?

V roce 1995 na Ukrajině. Byla jsem tam zrovna v létě na dovolené. V té době jsem již pracovala v Čechách. Byl rozvedený. Rozvod ho hodně vzal. Chtěl jet někam, kde to lidé nemají jednoduché. Byl v Jasiňi se skupinou lidí v horách. Je to jiné prostředí, než v Čechách. Jsou tam hory, poloniny... Není tam elektrika. A jsou tam nádherné východy slunce... Tam jsme se seznámili. Svatba byla v roce 1996.

Jak vypadalo vaše seznámení?

Byl se skupinou v horách. Několik se jich oddělilo od skupiny a chtěli se vydat na horu Petros. Cestou dostali hlad a chtěli si koupit mléko a chleba. Zrovna jsem tenkrát byla u jedné ženy, co pracovala na polonině na návštěvě. Ona jim ale odmítla prodat potraviny. Skupina šla tedy k jiné ženě, a protože jsem trochu již česky uměla a byla jsem velice zvědavá, tak jsem k té skupině přišla. Oni byli rádi, že jim někdo rozumí. A tak se ptali na tamní život. Při rozloučení jsme si vyměnili telefonní čísla. Když jsem se pak vrátila, můj budoucí manžel mi zavolal.

Jaká byla vaše první schůzka v Čechách?

Na první schůzku si pamatuji jako na nejhorší. Z mé strany i z jeho strany. On čekal, že přijde holka oblečená na procházku, do přírody... A u nás je zvyk, že se člověk musí obléknout hezky. Tak se stalo, že jsme šli na Petřín a on byl otrhaný, zatímco já měla lodičky. Zavolal mi, protože měl o mě zájem. Říkal, že si popovídáme. Tenkrát, když mě viděl na Ukrajině, jsem ho zaujala svým vztahem k přírodě. Jakmile jsem ho viděla v Praze, oblečeného v trampském, byla jsem zklamaná. Nevěděla jsem, že takoví lidé tady jsou. Myslela jsem, že na oblečení nemá.
Tehdy jsem měla známost, ale rozešli jsme se. Můj předchozí přítel byl ženatý. Zpočátku jsem to nevěděla. Bylo to dobře, že jsme se rozešli. Začala jsem chodit s manželem.

Cítila jste předem, že se vezmete?

Člověk by nikdy neměl říkat nikdy. Tohle se mi potvrdilo. Moje babička například o svém budoucím muži řekla, že by si ho nikdy nevzala, protože má velkou pusu. A pak si ho vzala. Můj manžel se na polonině ptal (tam se pasou v letě krávy a ovce), jak jsou lidé schopní v tom množství rozeznat krávy, které jim patří. Mně to připadalo směšné, když se někdo na něco takového ptá. Připadal mi také velmi přísný. Říkala jsem si, že bych takového nechtěla - a tak ho taky mám.

Teď už máte děti...

Dvě děti. Terezu a Sašu. Holčičce je šest a půl let a chlapci pět a půl.

 

Kdy se vám narodila dcera?

V roce 1997 a syn o rok později. Přišel na svět 11 měsíců za dcerou, ta ještě nechodila. Začátek byl těžký. O děti jsme se s manželem museli starat sami. Nikdo nám nepomáhal. Já mám všechny příbuzné na Ukrajině a manžel má rodiče daleko od Prahy.

Myslím si, že je dobré, když mezi sourozenci není příliš velký věkový rozdíl.

Je to tak. Děti si rozumějí, i když se často perou. Když je někdo proti nim, drží vždycky spolu.

Vracíte se na Ukrajinu často?

Každý rok v létě. Mám tam babičku a sourozence. Jezdím za nimi.

Stýská se vám? Co vám v České republice chybí nejvíc?

Teď mi třeba o Vánocích chyběla koleda. Chybí mi zvyky. Jak jsme žili na vesnici. Také větší společnost. Byla jsem zvyklá, že si u nás lidé hodně pomáhali, byli otevřenější. Nikdy u nás doma nebylo ticho. Taky mi chybí některá jídla. Třeba "kuléša", která se dělá z kukuřičné mouky. Uvaří se brambory a do nich se ta mouka sype. To jsou jídla, která doma nikdy dělat nebudu. Nejde tady koupit ta správná mouka.

Cítíte se u nás jako cizinka? V jakých situacích?

Mám hodně českých přátel a jim můj původ nevadí. Ale na úřadech mi občas dávají pocítit, že jsem cizinka. Kontrolují mi doklady o trvalém pobytu dřív, než se se mnou začnou bavit. Jednou si v bance se mnou nevěděli rady. Paní za přepážkou chtěla občanský průkaz a můj doklad o trvalém pobytu nechtěla uznat jako rovnocenný. A tak mi odmítala vydat peníze. Stejné problémy mívám i na poště.

Kde pracujete teď?

Pomáhám manželovi v podnikání. Zabývá se výpočetní technikou. Dělám obchodní část i účetnictví. Nejdřív jsem se bála telefonovat, aby mě lidé nebrali za hlupáka, až uslyší špatnou češtinu. Ale teď už takhle pracuji dva roky a myslím, že mi to jde. Přestala jsem se stydět a věřím si.

Nebylo to těžké začít se věnovat počítačům? Nikdy předtím jste to nedělala.

Jednou jsem dostala nabídku překládat z češtiny do ukrajinštiny. Proto jsem se musela s počítačem naučit. Začalo mě to bavit.

Když každoročně jezdíte na Ukrajinu, jak se tam děti dorozumívají? Mluvíte na ně doma ukrajinsky?

Na děti ukrajinsky nemluvím. Babička mi říkala, že mi to snad ani neodpustí. Když jsme u ní na návštěvě, nechce s nimi proto zůstat sama. Nerozumí jim. Ale s kamarády na Ukrajině se děti domluví. Stačí pár dní a oni pochytí všechna důležitá slova. Jejich kamarádi se zase naučí par českých slov a tak se vždy nějak dorozumí.

Byl k tomu nějaký důvod, že jste na děti ukrajinsky nemluvila?

Přemýšlela jsem o tom. Špatně se mi mluví, pokud mám sama mluvit ukrajinsky a nemluvím přitom s Ukrajinci. Už přemýšlím v češtině a nejde mi snadno přecházení z jednoho jazyka do druhého. Pokud jsem v českém prostředí, tak mluvím česky a na Ukrajině ukrajinsky. Na ulici bych stejně s dětmi mluvila česky.

Nemají zájem ani když jsou na Ukrajině?

Tam mají tendenci se učit. Vždycky, když pak přijedeme do Čech, chlubí se kamarádům, co se naučili.

Vy jste se narodila v Oděském kraji. To je u Moldavy? Umíte moldavštinu?

Moje maminka mě moldavsky učila i číst, byla v tom jiná než já. Ale už jsem všechno zapomněla. Umím jen pár slov. Manžel mi někdy říká, že kdybych se učila italštinu, protože moldavština je románský jazyk, tak bych se učila lehce. Základy jazyka mi prý zůstanou v podvědomí.

Jaký je vůbec vztah mezi muži a ženami na Ukrajině? Drží ženy ve vesnici spolu?

Role jsou rozdělené. Od muže se čeká, že přinese peníze, žena se stará o domácnost, protože se stále rodí hodně dětí. I když tenhle trend teď už ustupuje. V rodině je nejdřív muž, žena je na druhém místě. Když se žena do určité doby nevdá, je společensky méněcenná.

Jak vypadá na Ukrajině zdravotní péče?

Je to tragédie. Jsem teď náročnější, zvláště když mám malé děti. Když jsme na Ukrajině, syn pravidelně trpí horečkami. Na Ukrajině vždycky dostane angínu. Naposledy jsem v nemocnici žádala, aby k Sašovi přijela pohotovost. Ale odpověděli mi, že za žádné peníze nikdo nepřijede, nejsou na to zařízeni. Se zdravotnictvím je to těžké, celý systém se rozpadl. Pokud člověk dostane infarkt, je to konec. Na Ukrajině se neplatí zdravotní pojištění. Když někdo onemocní, platí si léky sám. Když nemá na léky, nikdo mu léky nedá. Pobyt v nemocnici je snad hrazený. Ale pacient dostane jen to nejnutnější. Vlastní zkušenost nemám, ale lidé mi říkali, že když tam člověk přijde, poskytnou mu pomoc. Když však nemá na léky, už mu nepomáhají.

Jak je to třeba se zubařem?

V naší vesnici zubař je. Ale spíš na trhání zubů a ne na opravování. Spousta Ukrajinců má špatné zuby, protože máme málo jódu.

Maria

Jaké zvyky jste si z Ukrajiny přinesla?

Zvyky? Snad jen Vánoce. Mám v sousedství paní z Kazachstánu, se kterou kamarádím. Minulý rok naše rodiny slavily společně Vánoce 6. ledna. Tak to je snad jediný zvyk.

A třeba ukrajinská jídla?

Učím se vařit až od doby, co jsem se provdala. Babička nás k vaření nikdy nepustila. Byla vždycky rázná. Začátky mého vaření probíhaly složitě. Připálené žampiony a podobně. Učila jsem se vařit podle knížek. Ukrajinská jídla dělám málo. Třeba pelmeně, ty manžel neměl rád. Odmítal je jíst. Měl je totiž nejdřív u babičky a babička tam vždycky k masu přidává paštiku z jater. Já jsem je dělala jen z masa a manželovi to nechutnalo. Teď už si zvykl, asi na původní chuť zapomněl.
Na Ukrajině manžel nejí, jídlo si vozí vždycky s sebou. Babička vaří všechno na sádle, tak je to pro něj mastné. Jezdí na týden a veze si konzervy. Babička nadává. Není zvyklá, aby si návštěva vozila s sebou vlastní jídlo.

Je nějaké ukrajinské jídlo, po kterém se vám stýská?

Vždycky se těším na polévku z červené řepy. Z natě. Je kyselejší, dělá se na mléce. Nikdy jsem se to nenaučila. Jsou tam další tradiční jídla, která mi chutnají: vareniky s bramborami, s brynzou...

Jak vám dlouho trvalo, než jste se naučila česky?

Dorozumívat jsem se začala v prvním roce. Ráda čtu, chyběly mi knížky. Začala jsem číst harlekýny. Pak už jsem si jazyk zlepšovala. Umím dobře psát. Manžel prohlásil, že se musím ještě pořádně naučit gramatiku. Je to pravda. Kdekoliv jsem se ucházela o zaměstnání, byl problém jazykový. Nenapsat obchodní dopis znamenalo velký mínus.

Na co kladete důraz při výchově dětí?

Na vzdělání. Dítě musí být nasměrováno. Pokud nemá směr, špatně se mu v budoucnu hledá. Vzdělání je to nejpodstatnější. V rodině jsem přísnější. Na zadek klidně dám...

Žádáte o české občanství?

Zrovna jsem o něj žádala, ale nejsem z toho nadšená. Jenže chci se dál vzdělávat a je to pro mě jediná cesta. Jako Češka se ale asi nikdy cítit nebudu...

Autor: Pavlína Brzáková
Poslední aktualizace: 21.6.2005

 

Zdroj: http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://www.cizinci.cz/files/clanky/144/Maria1.jpg&imgrefurl=http://www.cizinci.cz/clanek.php%3Flg%3D1%26id%3D144&usg=__x7OCCA03akVxVNDcv5O_oM3JrzM=&h=449&w=300&sz=22&hl=cs&start=2&um=1&itbs=1&tbnid=9itjwRCPaejtjM:&tbnh=127&tbnw=85&prev=/images%3Fq%3Dukrajinsk%25C3%25A1%2Bn%25C3%25A1rodnost%26hl%3Dcs%26lr%3D%26rlz%3D1W1SKPB_cs%26um%3D1

 

Zpět

Unian

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace