Ukrajinci.cz

(rusky: Андрей Андреевич Власов), * 14. září 1901 (1. září podle juliánského kalendáře), Lomakino, Nižněnovgorodská oblast; † 2. srpna 1946, Moskva, byl ruský sovětský generál, který za 2. světové války v německém zajetí začal spolupracovat s nepřítelem a vytvořil tzv. Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA).

Meziválečné období

Vlasov vstoupil do Rudé armády v roce 1919 a bojoval proti bělogvardějcům. Vyznamenal se jako důstojník a i po válce postupoval na žebříčku hodností. V roce 1930 vstoupil do VKS(b). Od roku 1935 studoval na Frunzeho vojenské akademii. Stalinovy čistky v armádě přežil, jako člen vojenského soudu v letech 1937-1938 si naopak získal důvěru sovětského vůdce. V letech 1938-1939 byl vojenským poradcem v Číně, za což obdržel od Čankajška Řád zlatého draka. Záhy nato obdržel i sovětská vyznamenání (Řád rudého praporu, Leninův řád).

Druhá světová válka

V předvečer války velel v hodnosti generálmajora 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu. Vyznamenal se u Lvova a byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým.

Po doléčení jej Stalin v listopadu 1941 pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy. I zde si charismatický Vlasov vedl úspěšně a kromě opakovaných vyznamenání se dočkal povýšení na generálporučíka. V březnu 1942 byl ustanoven zástupcem velitele Volchovského frontu, jehož cílem bylo odrazit obklíčení Leningradu. Místo přechodu do útoku však Vlasovovu 2. údernou armádu čekaly těžké obranné boje a hrozící obklíčení. 27. března prorazil se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku Erika. Sice jen v šířce 2 kilometrů, ale přece jen mezeru, kterou Rusové mohli protlačit zásobování.

Prapory 58. pěší divize a policejní divize SS se marně snažily vytlačit Vlasovovy vojáky z průseku. První pokus se nezdařil. Teprve druhý útok, který po pečlivé přípravě uskutečnila nyní posílená 58. pěší divize, vedl začátkem května 1942 k úspěchu, to znamená k pevnému spojení s policejní divizí SS, jež bojovala severně od lesního průseku. Tehdy se Vlasov rozhodl z bažinatého pekla na Volchovu uniknout. Ale jeho pluky už nemohly postupovat přes zamrzlé bažiny a tiše se pohybovat napříč lesy.

Vlasov s kolegy ruské národnosti

Podmáčená lesní půda a močály je vyháněly na cesty. A existovala jen jedna cesta, cesta vyrobená z kmenů přes průsek Erika. Koncem května bylo vítězství v těžké bitvě na Volchovu pro Německo vybojováno. Co z Vlasovovy armády ještě nebylo venku, to zůstalo neodvolatelně uzavřeno v pasti. Bylo to devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a části jedné tankové brigády.

Nadešel konec sovětské 2. úderné armády. A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Desetitisíce ležely v lesích a bažinách - utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Andrej Andrejevič Vlasov se svým štábem před Němci prchal. Němci shodili tisíce letáků se zatykačem na Vlasova a s jeho fotografií nad vesnicemi Volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky.

V jedné vesnici zastavil starosta kapitána von Schwerdtnera a hlásil, že zavřel jednoho muže, který vypadá jako partyzán, do své stodoly. Měl prý s sebou i nějakou ženu, možná agentku. Schwerdtner se nechal dovést ke stodole a doprovodný oddíl namířil samopaly. Ze tmy na světlo vyšel velký muž, špinavý, s vousem, v dlouhém důstojnickém plášti s koženým opaskem a špinavých holínkách. Uviděl samopaly, zvedl ruce a řekl lámanou němčinou „Nestřílet, jsem generál Vlasov."

Vlasov se posléze přidal na stranu Němců, aby z antistalinistů vytvořil „Vlasovovu armádu." Jeho oddanost sovětskému režimu byla také otřesena během evakuace Lvova, když místní příslušníci NKVD raději zmasakrovali ukrajinské politické vězně, než by připustili, aby byli padli do rukou Němcům.

Generálporučík Vlasov byl nositelem Zlaté hvězdy hrdiny SSSR.^[zdroj?] Když nabízel Hitlerovi své služby, řekl, že chce „bojovat po boku Německa za socialistické Rusko a zbavit svou vlast Stalinova systému hrůzovlády." Nicméně pro Vlasova se však jeho vyjednávání shodovalo s posledními německými úspěchy, kdy se Rudá armáda znovu zhroutila. Ve vítězných dobách totiž Hitlera zajímaly především rasové čistky, a tak Vlasov musel ještě nějakou dobu počkat.

Utváření Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod vedením generála Vlasova narazilo tedy na řadu překážek a ROA nikdy nebyla plně zformovaná bojová síla. Během roku 1943 se však Vlasovovi bez vědomí Němců podařilo sestavit jádro generálního štábu, na němž mohla být zbudována celá armáda, ať už na straně Němců nebo proti nim.

Vlasov (nalevo) a Silenkov u Goebblese 28.2. 1945

Na konci války ustupovala i Vlasovova armáda přes území Protektorátu Čechy a Morava směrem na západ společně s příslušníky SS jen aby nepadla do rukou Rudé armádě. Dvě divize ROA se nacházely koncem dubna 1945 asi 50 kilometrů od Prahy . Vlasovci již odmítali bojovat po boku německé armády proti Rusům, strhali si z uniforem německé distinkce a v armádě zavládla anarchie. S prohlášením, že budou bojovat proti Rusům i Němcům, vyrazili vlasovci na pomoc Čechům a cestou útočili na Němce.

Vlasovova armáda se okamžitě stala trnem v oku všem - jako typická kočovná partyzánská skupina choulostivého politického významu. Poté co podpořila české květnové povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, ohrožovala potom české komunisty z České národní rady, kteří podnikali opatření s cílem uchvátit moc za asistence sovětské Rudé armády. Vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ. Na svém pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské vesnici Lnáře kde se hodlali vzdát Američanům.

Nakonec většina vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, čímž rozmnožili houfy amerických válečných zajatců. Sám Vlasov měl méně štěstí. Z amerického zajetí byl 12. května 1945 odveden ruskou hlídkou, posléze byl souzen za vlastizradu, 2. srpna 1946 byl spolu s 11 dalšími odsouzen k trestu smrti.

Související články

Ruská osvobozenecká armáda

Externí odkazy

Související články

Ruská osvobozenecká armáda

Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Andrejevi%C4%8D_Vlasov"

zpět na seznam článků