Ukrajinští migranti ve fotoportrétech i ve vlastním vyprávění

Pořádání menších výstavek na schodišti pražské filozofické fakulty se už stalo tradicí. Tématem, kterému je zde vyhrazen prostor od konce listopadu do konce roku, se staly osudy současných ukrajinských migrantů v Česku. Málokdo si uvědomí, že tento fenomén má kořeny staré už čtvrt století. Přitom se jeho naléhavost nezmenšuje.

Výstava portrétních fotografií a textů fotografovaných osob, nazvaná vtipně UkraJiná, vzešla z podnětu doktorandky FF UK Galiny Babak, jíž pomohla uskutečnit výchozí rozhovory Olena Braiko, fotografie pořídil Sergej Lemon. Všichni tři jmenovaní (dvě Ukrajinky a Bělorus) neměli ke zkoumané problematice příliš daleko – také oni žijí dlouhodobě v Čechách.

Na výstavě je představeno dvanáct migrantských osudů. Trochu překvapí nerovnoměrné zastoupení mužů a žen (10:2), vypovídací schopnost celku to však nijak zásadně neovlivňuje. Hlavním cílem bylo ukázat pestrost a „nerozškatulkovatelnost“ migrantského světa, což se nesporně podařilo. Vystavené fotografie mají sice nezastupitelnou funkci, bezprostředněji k nám však promlouvají názory a postřehy zpovídaných Ukrajinců a Ukrajinek, vybrané z obsáhlejších rozhovorů, které s nimi byly vedeny.

Nespornou předností výstavy je šíře prezentovaných osudů. Jejich časové rozpětí, dané délkou pobytu v Česku, je značné. Za svého typu veterána lze označit malíře Alexandra Oniščenka, který v Praze působí už přes čtvrt století, zároveň můžeme poznat manželskou dvojici, která je v Praze teprve rok. Přivedl ji sem program navracení českých krajanů, ačkoli v tomto případě je míra onoho krajanství opravdu spíše zanedbatelná.

Do jisté míry můžeme sledovat i zastoupení různých ukrajinských regionů, se kterými jsou migranti spjati. Už dávno neplatí, že přicházejí výlučně ze Zakarpatské oblasti: skoro polovinu představených osob reprezentují lidé z Donbasu a dolního Podněpří – ze Zaporižžja (Zaporoží) a okolí. Pokud jde o pracovní zařazení, je tu opět patrná pestrost. Zřejmě programově nebyli vybíráni představitelé těch profesí, které jsou v případě zarobitčan považovány za klíčové, např. stavaři nebo uklízečky.

Zvláštní kapitolou je nynější vztah všech představených Ukrajinců k jejich vlasti. Většina z nich se vracet nechce a někde je vztah k rodné zemi už dost rozvolněný. U části lidí však registrujeme zřetelně formulovanou ochotu pomáhat „staré vlasti“. Může jít o jednoduchou radu či povzbuzení pro ty, kteří teprve přijdou („mějte odvahu a nic nevzdávejte!“), často ale čteme o chuti či touze předávat v Ukrajině zkušenosti získané u nás – samozřejmě ty dobré, ač o horší jistě nouze nebyla. Jsou to zkušenosti často výrazně profesně specializované (malíř, hudebník, fotograf, lékař-specialista, právník).

Kdo nechce věnovat ani trochu času čtení textů, o kterých tu byla řeč, může si prohlédnout aspoň fotografie. Vidíme výrazné tváře lidí, kteří při cestě za únosnějšími životními podmínkami museli leccos překonat. Většina z nás nebyla před podobnou volbu nikdy postavena – měli jsme prostě nejspíš více štěstí…

(boz)

Zdroj a autor https://www.myaukrajina.cz/node/406