Aktuality

Před 50 lety: Oč usilovali onoho jara čeští ukrajinisté

- rok 1968 umožnil aspoň úzkému kruhu odborníků pochopit to, co se v ukrajinském kulturním prostředí odehrávalo

Propagaci kterékoli země a její kultury lze vždy dělat na dva způsoby. Jednak shora, akcemi na objednávku, ovlivněnými politickými požadavky. Dokladem mohou být Dny ukrajinské kultury, o kterých zde byla řeč. Postupovat lze ale také obráceně: zdola, z iniciativy jednotlivců. I po této stránce byly květen a červen roku 1968 zajímavé.

Iniciativu zdola mohla zajistit jen skupina českých ukrajinistů, především znalců ukrajinských dějin a literatury. V Praze bychom jich tehdy napočítali snad pět, v Brně a Olomouci se tehdy ukrajinistika nepěstovala. Musíme však samozřejmě vzít v potaz také zhruba desítku překladatelů z ukrajinštiny do češtiny. I v tomto případě bylo však příliš málo času a klidu na soustředěnou práci v českém prostředí. V českém literárním a kulturním tisku vyšlo dokonce i v době kolem Dnů ukrajinské kultury minimální množství překladů a větších článků vztahujících se k Ukrajině. Českým ukrajinistům se navíc koncepce Dnů ukrajinské kultury oprávněně nelíbila. Nebyli ani do příslušných akcí nijak zapojeni, nebo se zapojit nechtěli oni sami.

Ukrajinisté z Prahy se soustřeďovali spíše na vlastní národní a jazykové prostředí. Usilovali o další zkvalitňování úrovně prešovského časopisu Duklja, který vycházel šestkrát ročně. V té době byl už solidním tiskovým orgánem, čteným nejen v Československu, ale i v Ukrajině (pokud se tam nějaké výtisky dostaly) a také na Západě, kam časopis pronikal snáze. Příspěvky českých ukrajinistů vycházely v tomto časopise pravidelně.

Spolupráce mezi Prahou a Prešovem, k níž přispívali i bratislavští ukrajinisté, se stala velmi důležitým jevem. Díky ní vznikla i představa, že právě ukrajinisté Československa mají sehrát základní roli při založení celosvětové odborné organizace tohoto vědeckého oboru. Proto se mezi prešovskými ukrajinisty prosadila myšlenka založit Mezinárodní asociaci ukrajinistů. Tato idea měla svou logiku: mohou-li mít svou organizaci rusisté nebo představitelé mnoha jiných podobných oborů, proč by ji nemohli založit také ukrajinisté? U představitelů oficiální, politizované ukrajinské vědy v SSSR tato idea narážela na zásadní odpor a byla v srpnu 1968 znemožněna.

Iva Janžurová a Jaroslav Satoranský v inscenaci Lesní písně.
V českém prostředí se proto pravděpodobně nejvýraznějším činem ukrajinistů na jaře roku 1968 stal již dávno zapomenutý rozhlasový pořad. Dovědět se o něm lze z upoutávky týdeníku Československý rozhlas, umístěné přímo na titulní stránce čísla 23. Vítá nás zde fotografie herečky Ivy Janžurové – už zmíněné mauky (víly) ze hry Lesji Ukrajinky Lesní píseň inscenované tehdy na Vinohradech. Připojený text zval na večerní pořad Schůzky s literaturou (Stránky z Ukrajiny), který byl 9. června věnován právě Ukrajině. Posluchače mělo asi nalákat sdělení, že pořadem provází právě Iva Janžurová – tehdy už velmi populární divadelní i filmová herečka.

Kolik lidí si tehdy onen devadesátiminutový pořad poslechlo, nelze samozřejmě odhadnout. Troufám si ale říci, že právě on se stal největší událostí Dnů ukrajinské kultury, ačkoli oficiálně do jejich programu zařazen nebyl. Přesvědčit se o jeho obsahu a kvalitě je dnes možné jediným způsobem, totiž návštěvou Archivu Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech. Záznam pořadu se naštěstí dochoval, a tak je možné ponořit se do padesát let starých, ale překvapivě zajímavých úvah týkajících se tehdejší ukrajinské literatury. Pro mne byl poslech tohoto pořadu velmi příjemným překvapením.

Celý pořad byl charakterizován jako „večer o novinkách ukrajinské literatury“ a dlužno říci, že jím Iva Janžurová neprovázela. Této role se ujal člověk povolanější – rozhlasový pracovník a překladatel z ruštiny i ukrajinštiny Václav Daněk. Právě on dal celému pořadu ten pravý ráz a říz a Iva Janžurová se ujala role spolupracovnice, ale v určitých případech spíše jakési žačky. Stala se v rámci pořadu věrnou představitelkou české veřejnosti, jen málo informované o ukrajinské kultuře a literatuře.

Pořad začal konstatováním, že rok 1968 bude charakterizován v rámci překládání z ukrajinštiny do češtiny jen chudou žní, a to vydáním románu Hnata Chotkevyče a výboru ukrajinských pohádek. Ale řeč se brzy stočila na Lesju Ukrajinku a její hru a zde dostala hlavní slovo Iva Janžurová. Nejprve díky studiové nahrávce jejího rozhovoru s další důležitou postavou hry – Lukášem, poté však sama vyprávěla o své roli a nesnadnosti jejího nastudování. Toto hereččino vyprávění zaujme i dnes, protože prozrazuje leccos o zákoutích tohoto typu práce. Pasáž věnovanou Lesní písni doprovodil i záznam dvou písní, které byly nově sepsány pro toto nastudování.

Po skoro dvacetiminutovém exkursu do Lesní písně se pořad dostal k hlavnímu tématu, jímž byla tehdy současná ukrajinská literatura. Je zajímavé slyšet přímou odpověď Janžurové na Daňkův dotaz, co četla z ukrajinské literatury. Herečka uvedla, a není důvod jí nevěřit, že četla Dovženka, Janovského, Hončara a Pervomajského. Který ze současných českých herců srovnatelného věku by se mohl vykázat znalostí tvorby čtyř ukrajinských autorů? Pak už přišel čas na ukázky.

Centrální pozornost byla věnována Hončarovu románu Sobor (Chrám), který byl už v té době v Ukrajině silně napadán dogmatickou kritikou i stranickými představiteli. Dozvídáme se něco málo o této diskusi, ale i o návrhu vyznamenat dílo Nobelovou cenou. Následuje téměř 25 minut věnovaných ukázkám českého překladu, o kterém se v pořadu říká, že by snad mohl vyjít koncem příštího roku. Nevyšel dodnes – jen ve slovenštině. Slyšíme zde sugestivní hlas Jiřího Adamíry, který je střídán přednesem samotné Ivy Janžurové, která četla příslušné ukázky bez přípravy.

Od Soboru se tematika přesunula k ukrajinské poezii. Iva Janžurová přiznala, že z této složky ukrajinské literatury nezná nic a že má jen představu o její folklórnosti zhruba v duchu Vítězslava Hálka. Václav Daněk uvedl tuto představu na pravou míru tím, že připravil ukázky z poezie tehdejších zhruba třicetiletých básníků – Mykoly Vinhranovského, Mykoly Cholodného, Liny Kostenko, Vitalije Korotyče a Ivana Drače. Také zde zazněly zčásti verše nové, v češtině ještě nepublikované. Poezii bylo vyhrazeno nějakých osmnáct minut a Iva Janžurová to vše dodatečně komentovala jako příjemné překvapení.

Následně se herečka zmínila o tom, že jí v pořadu schází humor. Václav Daněk však konstatoval, že při přípravě pořadu nic vhodného z tohoto žánru nenašel a podělil se jen o humornou příhodu ze své cesty na kyjevské letiště. Pozoroval tehdy dívku, která při průtrži mračen a prudkém lijáku intenzivně zalévala hadicí zahradu. Daleko starší doby se týkala vzpomínka Ivy Janžurové na její průjezd Ukrajinou v roce 1958 cestou na Světový festival mládeže a na nadšené vítání, kterého se tehdy delegáti dočkali.

Tato drobná vložka o Ukrajině viděné protagonisty pořadu aspoň trochu zblízka uvodila poslední část pořadu. Iva Janžurová si vybrala jednu ze tří nabízených povídek současných autorů. Jednalo se o Cvrčka od Jevhena Hucala, přeloženého z rukopisu, který Václav Daněk přivezl z Kyjeva. V žádném ukrajinském výboru Hucalovy tvorby jsem toto zajímavé dílo nenašel, a je tedy otázkou, zda je v Ukrajině vůbec známo. Čtvrt hodiny trvající text zčásti přečetl znovu Jiří Adamíra.

Tím tento pořad, který představil tvorbu sedmi ukrajinských autorů, skončil. Dnes lze o něm s jistotou říci, že zachytil velmi zajímavým způsobem tehdejší reflexi ukrajinské literatury v prostředí českých překladatelů. Ti bohužel museli v následujícím desetiletí podřídit výběr toho, co chtěli převést do češtiny, hodnocení ukrajinských oficiálních, politicky ovlivňovaných kritiků. Tento pořad však ukazuje, že rok 1968 umožnil aspoň úzkému kruhu odborníků pochopit to, co se v ukrajinském kulturním prostředí odehrávalo. To samozřejmě nebylo málo… Pořad Václava Daňka, který vznikl za pomoci překladatelů, jejichž jména nebyla uvedena, ukázal i to, jak by mohla propagace ukrajinské kultury vypadat, kdyby spočívala v rukou odborníků, nezávislých na politických a ideologických trendech.

 PhDr. Bohdan Zilynskyj, Ph.D., historik, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. (bohdan@myaukrajina.cz)

Zdroj, autor, foto a více info na http://www.ukrajinci.cz/o-nas/skola-detem-literatura/ukrajinska-skola+c12/pred-50-lety-ne-zcela-povedene-dny-ukrajinske-kultury+a10539.htm

 

Zpět

Unian

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace